Lexikon – klíčové pojmy výkladu

Lexikon je zpracován s cílem představit strukturu klíčových pojmů, které vymezují rámec koncepce Didactica viva. Do Lexikonu proto nejsou zahrnuty všechny termíny, se nimiž se pracuje; řazení hesel není abecední, sleduje věcnou logiku autorského přístupu.

Učitel jako reflektivní praktik – vykonavatel praxe (výuky) vyznačující se kompetencí využívat reflexe ke zkvalitňování svého jednání. 

Reflektivní praxe – model vykonávání praxe v určité profesi, který odborně, cíleně a systematicky využívá reflexi k porozumění a zkvalitňování profesního jednání.   

Výuka – časoprostorově vymezený souhrn interakcí mezi učiteli a žáky, v nichž jsou vytvářeny příležitosti k učení (se) prostřednictvím činností s určitým obsahem a s ohledem na sledované cíle. 

Kvalita výuky – komplexní strukturované kritérium odvozené z cílových požadavků na výuku, jehož stav (zjištěný evaluací výuky) určuje pozici výuky na hodnotové škále a poukazuje na ty → determinanty výuky, které vyžadují zlepšení.

Model kvality výuky – strukturní znázornění vyjadřující základní funkční vztahy mezi proměnnými, které charakterizují výuku a jejichž hodnoty vypovídají o → kvalitě výuky. 

Determinanta výuky – faktor podílející se na stavu kvality výuky; zahrnuje → komponenty výuky a → charakteristiky výuky. 

Komponenta výuky – analytická složka výuky, která svým konkrétním utvářením ve výuce spolurozhoduje o stavu kvality výuky (např. organizační formy, fáze výuky); je jednou z → determinant výuky.   

Charakteristika výuky – proměnná reprezentující určitý typ kvality, který může (a nemusí) výuka nabývat, případně jej má v nějaké míře (např. jasnost, strukturovanost, soudržnost); charakteristika výuky je jednou z → determinant výuky. 

Kultura vyučování a učení – časově ohraničený souhrn určitých forem učení a vyučovacích stylů a s nimi souvisejících antropologických, psychologických, společenských a pedagogických orientací; kultura vyučování a učení může nabývat různých charakteristik – v našem případě jde o „produktivní“ kulturu vyučování a učení, která je dána zejména: zdařilým uspořádáním a řízením třídy a výukových činností; jasností, strukturovaností a soudržností cílů a obsahů vzdělávání; kognitivní aktivizací; podpůrným učebním klimatem; humanistickou orientací na pozitivní hodnoty a sociální vztahy.

Evaluační pole kvality – hierarchický dynamický systém → kritérií  a → indikátorů pro určitou předmětnou oblast hodnocení, který je vymezený obsahem a rozsahem hodnocených jevů a strukturou jejich vzájemných vztahů. 

Kritéria – měřítka kvality jednotlivých → komponent výuky (např. učebních úloh) a jejich → charakteristik (např. souvztažnosti mezi obsahem, činností žáka a cíli apod.); souhrn kritérií, nazývaný → evaluační pole kvality, vyjadřuje hodnotovou profilaci příslušné → kultury vyučování a učení (a v jejím rámci i hodnotovou profilaci vzdělávacích oborů), protože je odvozován z  cílových hodnot, k nimž daná kultura (resp. vzdělávací obor) v dané historické době směřuje.  

Indikátor kvality výuky – ukazatel, který vypovídá o míře (stupni) reálně dosahované → kvality výuky v rámci určitého → kritéria.       

Výuková situace – součást procesu výuky vymezená časem, místem a obsahem výuky; jejím jádrem je zpravidla učební úloha (didaktický konstrukt, jehož zadání vyzývá žáka k řešení určitého problému nebo souboru podproblémů formulovaných tak, aby řešení vedlo k žákovu učení a k rozvoji jeho kompetencí); výuková situace je hodnotově determinovaná svou kvalitou; jednotlivé situace výuky se podílejí na celkové → kvalitě výuky v závislosti na své pozici ve struktuře výuky a na míře jejich vlivu na dosažení cílů výuky; míra této podpory je vyjádřena odlišením čtyřech kategorií kvality situací výuky vymezených → indikátory: selhávající, nerozvinuté, podnětné, rozvíjející:  

Výuková situace selhávající – nemá zjevný poznávací přínos pro žáky, nepřispívá k uspokojivému dosažení cílů výuky, naléhavost → alterací je velmi vysoká; příznakem selhávající situace je formalismus projevený ve fenoménech „odcizené poznávání“ (vyučující nahrazuje poznávací aktivity žáků vlastním výkladem a vlastním hodnocením jejich činností) a „utajené poznávání“ (poznávací procesy žáků při jejich vlastní aktivitě jsou odtrženy od rozvíjení znalostí základních pojmů, takže žáci nerozumějí tomu, co dělají, neuvědomují si dost dobře, co se učí, a nemohou rozpoznávat poznávací přínos výuky, naléhavost → alterací je velmi vysoká.

Výuková situace nerozvinutá – poskytuje žákům příležitost osvojovat si základní poznatky, ale pouze na základní úrovni kvality, naléhavost → alterací je vysoká. 

Výuková situace podnětná – poskytuje žákům příležitost k učení na základě jejich vlastní činnosti a komunikace, ale neklade postačující důraz na zobecňování v širších sociálních nebo kulturních souvislostech anebo na náhled žáků na vlastní poznávací postupy (metakognice, myšlení vyššího řádu), naléhavost → alterací je nízká.  

Výuková situace rozvíjející – poskytuje žákům příležitost k učení na základě jejich vlastní činnosti a komunikace včetně důrazu na zobecňování v širších sociálních nebo kulturních souvislostech anebo na náhled žáků na vlastní poznávací postupy (metakognice, myšlení vyššího řádu), zlepšující → alterace nejsou nutné.  

Reflexe výuky – zpětnovazební činnost, která analyticky interpretuje výuku a přispívá k její evaluaci s cílem výuce profesionálně porozumět a navrhovat její → alterace; reflexe výuky probíhá jednak přímo v průběhu procesu výuky jako reflexe v akci, jednak po skončení výuky jako reflexe po akci; formami reflexe výuky jsou zejména: → výzkum, → evaluace, → hospitace. 

Výzkum výuky – nejnáročnější forma reflektování výuky: záměrná, systematická, plánovitá činnost získávání, interpretace a operacionalizace údajů z výuky, která v kontextu teorie poskytuje zpětnovazební informace s možností jejich využití pro zlepšování kvality výuky a podporu profesního diskurz ve vzdělávání.     

Evaluace výuky – činnost, která zjišťuje stav kvality výuky na určitém místě a ve vymezeném čase. 

Hospitace – reálná (přímá) nebo virtuální (technicky zprostředkovaná) pozorovatelská účast ve výuce s cílem získat informace o vzdělávacím procesu, hodnotit jeho kvalitu, poskytnout hospitovanému učiteli zpětnou vazbu, a tím podpořit zavádění zlepšujících změn v jeho práci; specifickým typem je hospitace rozvíjející, jejímž zastřešujícím cílem je rozvíjet profesionální kompetence učitele v pojetí reflektivní praxe a realistického vzdělávání učitelů. 

Zlepšování výuky – záměrná soustavná činnost, která na základě → reflexe výuky spojené s hodnocením její kvality směřuje k pozitivním změnám zvyšujícím kvalitu vyučování a učení.     

ALACT model – metodický postup pro reflektování výuky a navrhování alternativ postupu; zkratka pojmů Action (jednání) – Looking back (zpětný pohled na jednání) – Awareness (uvědomění si podstatných aspektů) – Creation alternatives (vytvoření alternativních postupů jednání) – Trial (vyzkoušení), které popisují jednotlivé fáze rekurzivního procesu reflexe při → reflektivní praxi. 

3A model – metodický postup pro → zkvalitňování výuky na základě hodnocení její kvality; zkratka trojice pojmů (anotace – analýza – alterace), které vystihují tři vzájemně navazující fáze metodického postupu při reflektivním posuzování kvality výukových situací. 

Anotace – stručný výstižný popis, který shrnuje nejdůležitější poznatky o pozorované výuce a přináší tím základní informace o kontextu (nadřazeném celku) probíraných situací. Cílem anotace je umožnit čtenáři „vidět“ výuku jako celek, aby pak lépe porozuměl analýze jednotlivých → výukových situací.

Analýza – didaktická interpretace → výukové situace založená na metodice konceptové analýzy; zahrnuje dekompozici analyzované výuky na dílčí složky a interpretaci významové struktury a psychosociálních nebo kulturních kontextů vzdělávacího obsahu v činnosti žáků (v duchu obsahově zaměřeného přístupu je primárním cílem posoudit kvalitu didaktické transformace obsahu ve výuce).

Alterace – varianta didaktického řešení určité výukové situace navržená s cílem zlepšit kvalitu původního řešení; alteraci lze při jejím hodnocení posoudit jako zlepšující (úspěšnou), zhoršující (neúspěšnou), neutrální (bez důsledku pro kvalitu).  

Didaktická kazuistika – diagnosticky zaměřený didaktický popis a výklad konkrétních případů výuky, který reprezentuje a rozebírá determinanty výuky, vypovídá o kvalitě výuky a při analýze více případů umožňuje analytické zobecňování; analogií didaktické kazuistiky v širším kontextu kvalitativního výzkumu je případová studie.   

Didaktická znalost obsahu – složka učitelovy profesní výbavy, která mu umožňuje vyučovat obsah tak, aby byl pro žáky dostupný (v duchu obsahově zaměřeného přístupu je hlavní složkou profesionální kompetence, která by měla být u učitelů rozvíjena).

Profesní společenství – společenství reprezentantů profese, které se vyznačuje výlučnou expertní kompetencí a jejím vzájemným předáváním a rozvíjením uvnitř profese, sdíleným odborným jazykem směřujícím k formalizaci poznatků, vlastní etikou a systémem etické kontroly, skupinovou soudržností; profesní společenství konstruuje specifický typ znalostí, které v historii podmiňují kvalitativní rozvoj profese, jsou komunitou sdíleny v teorii a využívány v praxi: jde zejména o znalosti pro změnu a o znalosti pro zlepšování; v rámci profesního společenství (např. v oblasti vzdělávání) se utvářejí komunity praktiků tvořené učiteli působícími ve školách.   

 

12. 7. 2017

Do sekce "Programové texty" byla přidána stude obsahující kazuistiku výuky chemie.

11. 7. 2017

Byl zveřejněn videoreferát přinášející přednášku Jana Slavíka o transdisciplinární didaktice (přístupu a knize).

10. 7. 2017

Dne 29. června v Brně proběhla 5. oborovědidaktická konference.

Podzemí

Vstup do 'podzemí', kde péčí spolupracovníků DiViWebu vznikají nové kazuistiky.