Lexikon – klíčové pojmy výkladu

Lexikon je zpracován s cílem představit strukturu klíčových pojmů, které vymezují rámec koncepce Didactica viva. Do Lexikonu proto nejsou zahrnuty všechny termíny, se nimiž se pracuje; řazení hesel není abecední, sleduje věcnou logiku autorského přístupu.

Učitel jako reflektivní praktik – vykonavatel praxe (výuky) vyznačující se kompetencí využívat reflexe ke zkvalitňování svého jednání. 

Reflektivní praxe – model vykonávání praxe v určité profesi, který odborně, cíleně a systematicky využívá reflexi k porozumění a zkvalitňování profesního jednání.   

Výuka – časoprostorově vymezený souhrn interakcí mezi učiteli a žáky, v nichž jsou vytvářeny příležitosti k učení (se) prostřednictvím činností s určitým obsahem a s ohledem na sledované cíle. 

Kvalita výuky – komplexní strukturované kritérium odvozené z cílových požadavků na výuku, jehož stav (zjištěný evaluací výuky) určuje pozici výuky na hodnotové škále a poukazuje na ty → determinanty výuky, které vyžadují zlepšení.

Model kvality výuky – strukturní znázornění vyjadřující základní funkční vztahy mezi proměnnými, které charakterizují výuku a jejichž hodnoty vypovídají o → kvalitě výuky. 

Determinanta výuky – faktor podílející se na stavu kvality výuky; zahrnuje → komponenty výuky a → charakteristiky výuky. 

Komponenta výuky – analytická složka výuky, která svým konkrétním utvářením ve výuce spolurozhoduje o stavu kvality výuky (např. organizační formy, fáze výuky); je jednou z → determinant výuky.   

Charakteristika výuky – proměnná reprezentující určitý typ kvality, který může (a nemusí) výuka nabývat, případně jej má v nějaké míře (např. jasnost, strukturovanost, soudržnost); charakteristika výuky je jednou z → determinant výuky. 

Kultura vyučování a učení – časově ohraničený souhrn určitých forem učení a vyučovacích stylů a s nimi souvisejících antropologických, psychologických, společenských a pedagogických orientací; kultura vyučování a učení může nabývat různých charakteristik – v našem případě jde o „produktivní“ kulturu vyučování a učení, která je dána zejména: zdařilým uspořádáním a řízením třídy a výukových činností; jasností, strukturovaností a soudržností cílů a obsahů vzdělávání; kognitivní aktivizací; podpůrným učebním klimatem; humanistickou orientací na pozitivní hodnoty a sociální vztahy.

Evaluační pole kvality – hierarchický dynamický systém → kritérií  a → indikátorů pro určitou předmětnou oblast hodnocení, který je vymezený obsahem a rozsahem hodnocených jevů a strukturou jejich vzájemných vztahů. 

Kritéria – měřítka kvality jednotlivých → komponent výuky (např. učebních úloh) a jejich → charakteristik (např. souvztažnosti mezi obsahem, činností žáka a cíli apod.); souhrn kritérií, nazývaný → evaluační pole kvality, vyjadřuje hodnotovou profilaci příslušné → kultury vyučování a učení (a v jejím rámci i hodnotovou profilaci vzdělávacích oborů), protože je odvozován z  cílových hodnot, k nimž daná kultura (resp. vzdělávací obor) v dané historické době směřuje.  

Indikátor kvality výuky – ukazatel, který vypovídá o míře (stupni) reálně dosahované → kvality výuky v rámci určitého → kritéria.       

Výuková situace – součást procesu výuky vymezená časem, místem a obsahem výuky; jejím jádrem je zpravidla učební úloha (didaktický konstrukt, jehož zadání vyzývá žáka k řešení určitého problému nebo souboru podproblémů formulovaných tak, aby řešení vedlo k žákovu učení a k rozvoji jeho kompetencí); výuková situace je hodnotově determinovaná svou kvalitou; jednotlivé situace výuky se podílejí na celkové → kvalitě výuky v závislosti na své pozici ve struktuře výuky a na míře jejich vlivu na dosažení cílů výuky; míra této podpory je vyjádřena odlišením čtyřech kategorií kvality situací výuky vymezených → indikátory: selhávající, nerozvinuté, podnětné, rozvíjející:  

Výuková situace selhávající – nemá zjevný poznávací přínos pro žáky, nepřispívá k uspokojivému dosažení cílů výuky, naléhavost → alterací je velmi vysoká; příznakem selhávající situace je formalismus projevený ve fenoménech „odcizené poznávání“ (vyučující nahrazuje poznávací aktivity žáků vlastním výkladem a vlastním hodnocením jejich činností) a „utajené poznávání“ (poznávací procesy žáků při jejich vlastní aktivitě jsou odtrženy od rozvíjení znalostí základních pojmů, takže žáci nerozumějí tomu, co dělají, neuvědomují si dost dobře, co se učí, a nemohou rozpoznávat poznávací přínos výuky, naléhavost → alterací je velmi vysoká.

Výuková situace nerozvinutá – poskytuje žákům příležitost osvojovat si základní poznatky, ale pouze na základní úrovni kvality, naléhavost → alterací je vysoká. 

Výuková situace podnětná – poskytuje žákům příležitost k učení na základě jejich vlastní činnosti a komunikace, ale neklade postačující důraz na zobecňování v širších sociálních nebo kulturních souvislostech anebo na náhled žáků na vlastní poznávací postupy (metakognice, myšlení vyššího řádu), naléhavost → alterací je nízká.  

Výuková situace rozvíjející – poskytuje žákům příležitost k učení na základě jejich vlastní činnosti a komunikace včetně důrazu na zobecňování v širších sociálních nebo kulturních souvislostech anebo na náhled žáků na vlastní poznávací postupy (metakognice, myšlení vyššího řádu), zlepšující → alterace nejsou nutné.  

Reflexe výuky – zpětnovazební činnost, která analyticky interpretuje výuku a přispívá k její evaluaci s cílem výuce profesionálně porozumět a navrhovat její → alterace; reflexe výuky probíhá jednak přímo v průběhu procesu výuky jako reflexe v akci, jednak po skončení výuky jako reflexe po akci; formami reflexe výuky jsou zejména: → výzkum, → evaluace, → hospitace. 

Výzkum výuky – nejnáročnější forma reflektování výuky: záměrná, systematická, plánovitá činnost získávání, interpretace a operacionalizace údajů z výuky, která v kontextu teorie poskytuje zpětnovazební informace s možností jejich využití pro zlepšování kvality výuky a podporu profesního diskurz ve vzdělávání.     

Evaluace výuky – činnost, která zjišťuje stav kvality výuky na určitém místě a ve vymezeném čase. 

Hospitace – reálná (přímá) nebo virtuální (technicky zprostředkovaná) pozorovatelská účast ve výuce s cílem získat informace o vzdělávacím procesu, hodnotit jeho kvalitu, poskytnout hospitovanému učiteli zpětnou vazbu, a tím podpořit zavádění zlepšujících změn v jeho práci; specifickým typem je hospitace rozvíjející, jejímž zastřešujícím cílem je rozvíjet profesionální kompetence učitele v pojetí reflektivní praxe a realistického vzdělávání učitelů. 

Zlepšování výuky – záměrná soustavná činnost, která na základě → reflexe výuky spojené s hodnocením její kvality směřuje k pozitivním změnám zvyšujícím kvalitu vyučování a učení.     

ALACT model – metodický postup pro reflektování výuky a navrhování alternativ postupu; zkratka pojmů Action (jednání) – Looking back (zpětný pohled na jednání) – Awareness (uvědomění si podstatných aspektů) – Creation alternatives (vytvoření alternativních postupů jednání) – Trial (vyzkoušení), které popisují jednotlivé fáze rekurzivního procesu reflexe při → reflektivní praxi. 

3A model – metodický postup pro → zkvalitňování výuky na základě hodnocení její kvality; zkratka trojice pojmů (anotace – analýza – alterace), které vystihují tři vzájemně navazující fáze metodického postupu při reflektivním posuzování kvality výukových situací. 

Anotace – stručný výstižný popis, který shrnuje nejdůležitější poznatky o pozorované výuce a přináší tím základní informace o kontextu (nadřazeném celku) probíraných situací. Cílem anotace je umožnit čtenáři „vidět“ výuku jako celek, aby pak lépe porozuměl analýze jednotlivých → výukových situací.

Analýza – didaktická interpretace → výukové situace založená na metodice konceptové analýzy; zahrnuje dekompozici analyzované výuky na dílčí složky a interpretaci významové struktury a psychosociálních nebo kulturních kontextů vzdělávacího obsahu v činnosti žáků (v duchu obsahově zaměřeného přístupu je primárním cílem posoudit kvalitu didaktické transformace obsahu ve výuce).

Alterace – varianta didaktického řešení určité výukové situace navržená s cílem zlepšit kvalitu původního řešení; alteraci lze při jejím hodnocení posoudit jako zlepšující (úspěšnou), zhoršující (neúspěšnou), neutrální (bez důsledku pro kvalitu).  

Didaktická kazuistika – diagnosticky zaměřený didaktický popis a výklad konkrétních případů výuky, který reprezentuje a rozebírá determinanty výuky, vypovídá o kvalitě výuky a při analýze více případů umožňuje analytické zobecňování; analogií didaktické kazuistiky v širším kontextu kvalitativního výzkumu je případová studie.   

Didaktická znalost obsahu – složka učitelovy profesní výbavy, která mu umožňuje vyučovat obsah tak, aby byl pro žáky dostupný (v duchu obsahově zaměřeného přístupu je hlavní složkou profesionální kompetence, která by měla být u učitelů rozvíjena).

Profesní společenství – společenství reprezentantů profese, které se vyznačuje výlučnou expertní kompetencí a jejím vzájemným předáváním a rozvíjením uvnitř profese, sdíleným odborným jazykem směřujícím k formalizaci poznatků, vlastní etikou a systémem etické kontroly, skupinovou soudržností; profesní společenství konstruuje specifický typ znalostí, které v historii podmiňují kvalitativní rozvoj profese, jsou komunitou sdíleny v teorii a využívány v praxi: jde zejména o znalosti pro změnu a o znalosti pro zlepšování; v rámci profesního společenství (např. v oblasti vzdělávání) se utvářejí komunity praktiků tvořené učiteli působícími ve školách.