Tomáš Janík: Termínem eduout neoznačuji humanitární aktivity EduInu v zahraničí...
(23. ledna 2016)
V novoroční anketě České školy jsem za tři problémy českého školství označil: bezbřehý aktivismus českého eduoutu, neoliberální projekty evropské vzdělávací politiky a ekonomistický imperialismus světových obchodních společností aplikovaný v oblasti vzdělávání.
V diskusi pod mým vstupem se k eduoutu prostřednictvím O. Šteffla přihlásil EduIn, což mne překvapilo. Následně EduIn zveřejnil BeduIn (2/2016), v němž vytvořil „obraz“, z něhož se to jeví tak, že za problém považuji humanitární aktivity EduInu v zahraničí. Jakkoliv se zmíněné využití metafory eduout nabízí, já ji vykládám jinak.
Termínem eduout prioritně odkazuji k problému vyprazdňování pojmů vzdělávání a vzdělání v jejich (novo)humanistické tradici a k problému komodifikace vzdělávání spojený s vnitřní i vnější privatizací školství v době úpadku sociálního státu.
Aktéry eduoutu jsou edukační hackeři, kteří zpochybňují význam školy a rádi by přenesli její misi do prostředí, kde se školy bude moci stát dobrým byznysem. Trend ekonomizace a privatizace ve školství je tu a tam podporován i oficiálními politickými kroky. Rozruch nedávno vzbudila smlouva o volném obchodu mezi EU a USA (TTIP – Transatlantic Trade and Investment Partnership). Jde o to, že poskytování vzdělávání má být vedeno mezi službami, na než se má vztahovat možnost volného obchodu. Členské země EU toto vyhodnotily jako zásah do své suverenity, neboť v sektorech, které podléhají volnému obchodu, je regulace státem možná pouze v omezené míře či není možná vůbec.
Německá konference rektorů vysokých škol se v součinnosti s Evropskou asociací univerzit vymezila vůči této smlouvě a požaduje vyjmout z ní vzdělávání, umění a kultur, neboť se jedná o veřejné služby (Daseinvorsorge), jejichž zajišťování je úlohou státu. Zdůvodnění, které Německá konference rektorů vysokých škol v dané záležitosti poskytla, je zároveň vysvětlením, oč zde jde.
„Na obou stranách Atlantiku jsou kulturně zakotvená odlišná pojetí odpovědnosti za poskytování vzdělávání. Zatímco v Německu a v širokých částech Evropy jsou vzdělávání, umění a kultura uznávány jako společenské úlohy, jejichž financování je odpovědností společnosti, v USA jsou tyto oblasti silněji vnímány jako soukromé investice jednotlivců. Není patrné, že by v Německu existoval společenský konsensus stran silnější komercionalizace těchto oblastí. O rámcových podmínkách pro soukromé poskytovatele vzdělávání by i nadále mělo být rozhodováno našimi státními orgány, aby bylo možné politicky korigovat chybný vývoj v této oblasti. V případě nekontrolovaného otevření trhu prostřednictvím smlouvy o volném obchodu by toto již nebylo možné“ (cit. dle Pressemitteilung, 18. 5. 2015, Hochschulrektorenkonferenz zu TIPP: Bildung ist keine Ware. Překlad do češtiny: T. Janík).
Snahy o komodifikaci a komercionalizaci vzdělávání, zvláště jde-li jim na ruku státní vzdělávací politika, podporují tzv. exogenní privatizaci. Ta podle Bella a Youdella (2007)1 zahrnuje: nahrazovaní státních škol soukromými; nahrazování státní vzdělávací nabídky nabídkou soukromých poskytovatelů; privatizaci školní inspekce, školské správy, učitelského vzdělávání; privatizaci vzdělávací politiky (outsourcing konzultačních služeb, výzkumu, evaluace, monitoringu); přenechání možnosti vymezovat, co je vzdělávání a vzdělání, privátním aktérům (testovacímu průmyslu stojícímu v pozadí šetření PISA, sponzorům tvorby učebnic, poskytovatelům stínového vzdělávání apod.).
Podprogramem v programu eduoutu je podpora snah směřujících k deprofesionalizaci a deregulaci pedagogických profesí. Pokud jde např. o učitelskou profesi, eduout typicky podsouvá návrhy na snižování nároků na kvalifikovanost učitelů, šeptem či halasně se přimlouvá za možnost bezbariérového vstupu do profese pro osoby stojící mimo profesi apod. To vše podporuje ostrou a nedoloženou kritikou výkonu školy a učitelů. Naplnit deprofesionalizační program znamená vrátit se o desítky až stovky let zpět, do doby, kdy profese nebyly, a to, kvůli čemu vznikly, se řešilo ledasjak pokoutně.
Obzvlášť nebezpečné je, pokud se eduout proplete se vzdělávací politikou a pro svůj deprofesionalizační záměr nadchne představitele stání moci ve vzdělávání. Stát jako regulátor profese může deprofesionalizaci akcelerovat a umocnit tím, že profesi v tom či onom ohledu ve větší či menší míře dereguluje (například tím, že snížení nároků na kvalifikovanost učitelů promítne do legislativy, nebo tím, že profesionálům odejme část jejich expertizy a deleguje ji na jiné aktéry).
Souhrnem řečeno, aktivity eduoutu v důsledku směřují k destabilizaci školy jako ideje a instituce a k obsahovému vyprazdňování školního učení. Jakkoliv se může zdát, že jde o nevinně vyhlížející aktivity, v budoucnu mohou přinášet závažné důsledky spočívající v oslabení zájmu o substanční stránku světa a našeho místa v něm. Rizikovým jevem dále je deprofesionalizace a deregulace pedagogických profesí, nekontrolovatelný nárůst stínového vzdělávání a průlomu ruky trhu do škol, které v důsledku toho mění účel své existence – z institucí poskytujících vzdělání jako veřejný statek se stávají organizacemi, jimž jde o finanční zisk.
___
1 Ball, S. & Youdell, D. (2007). Hidden privatisation in public education. Brussels: Education International.